V Kanopě věříme, že audioknihy jsou víc než jen poslech – jsou to příběhy, které propojují autora, interpreta a posluchače. V rozhovoru s Antonínem Mazáčem se dozvíte, jak vnímá své postavy v audioknižní podobě a co ho inspiruje při psaní.
O jeho tvorbě a inspiraci
- Vaše literární cesta začala v Chodově a vedla až k drsným detektivkám i hororu. Jak vás ovlivnilo prostředí, ve kterém jste vyrůstal?
Prostředím to nebylo. Spíš mě ovlivnil otec, který nechával v dosahu knihy ve své knihovně. Tak jsem se dostal k prvním ohmataným detektivkám a pochybným hrdinům. Do té doby jsem byl fanatik do Foglarových dobrodružství.
A najednou na mě vyskočil chlap v umolousaném kabátu, s pomačkaným kloboukem, jmenoval se Phil Marlowe a byl to hrozně nekompromisní správňák. A láska k žánru se začala rodit. Takže za ni může táta a to, že mě moc nehlídal :-)
- Jste odkojený drsnou detektivní školou. Kteří autoři vás nejvíce inspirovali a co si z jejich tvorby přenášíte do svých příběhů?
Hltal jsem spoustu detektivkářů, ale nemyslím si, že by mě v dětství někteří z nich nějak výrazně ovlivnili. To jsem ještě pořádně nevěděl, že se stanu spisovatelem, byla to hudba vzdálené budoucnosti. Spíš jsem si z nich nevědomky něco vyzobával a obdivoval je.
A jelikož vím, že každý z nich si našel svoji cestu, taky se snažím tu svou proklestit a už moc nekoukat dozadu. Ale kdybych měl jmenovat jednoho borce z dětství, který mě nadchnul, tak to byl jednoznačně James Hadley Chase. Jeho zápletky byly tak zábavně drsné a pro malého kluka morbidní, že ho nešlo nemilovat.
- Přechod od detektivek k hororu s knihou Tři kříže byl pro vás velkou změnou. Co vás k tomu vedlo? A plánujete se k hororu ještě vrátit?
To takhle v noci usínáte a naproti vám je přes ulici diskotéka, kde lidi řádí do dvou do rána. A světlo, které z jejích oken vycházelo, vypadalo na mém okně jako velký kříž. A protože jsem v tom hluku nemohl zabrat, přemýšlel jsem nad tím, jak se takový kříž může zčistajasna objevit.
A pak už mi to nedalo, několik týdnů mi to uzrávalo v hlavě a já si řekl, že jestli to někdy vydám, bude to jen jako e-kniha, tištěné knihy u mě budou primárně detektivky. Zatím to dodržuju, ale protože mi bude kniha vycházet u nakladatelství Golden Dog, kde horory milují, možná ještě nějakou šílenost ze svého mozku zpracuju. A že jich tam je :-)
- Vaše knihy jsou známé svou syrovou atmosférou. Jak důležité je pro vás prostředí a jakým způsobem ho přetváříte do literární podoby?
Já bych řekl, že je pro mě prostředí stejně důležité jako zajímavé charaktery. Bude to fifty fifty. Ideální je, když se zajímavá postava pohybuje v zajímavém prostředí. Ale zatím si vystačím s Karlovými Vary.
Je tu spousta zákoutí a uliček, kde se můžou dít nepěkné věci… a jako spisovatel si s radostí tyhle uličky posouvám a přesouvám, aby si čtenář aspoň občas nebyl jistý, jestli ví, kde zrovna je. není nic lepšího, když zblbnu pár hlaviček a lidé mi pak píšou, že tahle ulice je přece na jiném konci města.
Já vím. Je. Jenom v mých příbězích je jinde :-)
- Když píšete, máte dopředu jasný plán, nebo necháváte postavy, aby vás samy vedly?
Tohle je strašně jednoduchá a zároveň i těžká otázka. Ono je A i B správně :-)
Můžete si dělat kostru příběhu sebedokonalejší, rozepsat si kapitoly, nalajnovat charaktery, u kterých předpokládáte nějaká logická rozhodnutí… jenže v půlce příběhu ty postavy ve vaší hlavě už opravdu samy mluví. A jednají. A vy si uvědomujete, že se chovají jinak, než jste si plánovali, takže je necháte tak trošku rozhodovat za vás.
Ale opravdu jen trošku, aby vám ti prevíti nerozházeli příběh :-)
O postavách a psaní
- Psychologie postav hraje ve vašich knihách zásadní roli. Jak moc je pro vás důležité pochopit vnitřní motivace hrdinů, než je začnete psát?
Já o sobě naštěstí tvrdím, že nejsem spisovatelem, co by chtěl světu a čtenářům předávat nějaká moudra. Od toho jsou tu jiní.
Samozřejmě - minimálně hlavní hrdinové musejí mít nějakou jasnou charakterovou linii a s tou se potom dá pracovat, ale já se snažím primárně čtenáře bavit. Možná i malinko děsit. A k tomu potřebuju před sebou v dálce vidět cíl, ke kterému kladná se zápornou postavou směřují. Motivace vede hlavně tu postavu zápornou a já jsem tu od toho, abych se postaral o to, že pochopí, že to byla motivace špatná :-)
- Pracujete někdy s reálnými událostmi nebo lidmi jako inspirací pro své postavy?
To jsem dělával u povídek. Spousta kamarádů mě žádala, jestli bych je nepoužil pro nějakou povídku. A já jsem jim rád vyhověl.
Potom jsem absolvovat dlouhé noční telefonáty. Takový já přece nejsem a takhle já nemluvím a nemusel jsi ze mě dělat vraha… Do knih tyhle laskavosti zatím nepouštím, vystačím s vlastní fantazií.
- Vaši hrdinové nejsou černobílí – často balancují na hraně morálky. Jak se vám daří udržet postavy pro čtenáře zajímavé a zároveň uvěřitelné?
Právě tím, že balancují na hraně morálky :-) Mirka Dušína v detektivce nikdo nechce, moralizování slyší lidé od rodičů a učitelů. A grázla, který jde přes mrtvoly, aby zachránil kočku uvízlou na stromě, jim taky předložit nechci.
Je potřeba to pěkně vyvážit. A kdo ví, možná jsem právě takový já sám, tak se mi o těchhle chlapech tak dobře píše.
- Která z vašich postav je vám nejbližší a proč? A naopak – je nějaká, kterou byste v reálném životě raději nepotkal?
Jednoznačně mám nejradši Sašu Krause. Prošel si s otcem tím samým jako já, má pohled na svět podobný jako já a miluje víno a lososa jako já. Jen umí hrát o dost líp na klavír, to mu závidím.
A určitě bych se vyhýbal jeho šéfovi z deníku Liberál Štefanu Berkovcovi. Nemám rád choleriky a tenhle chlap by mě asi příšerně vytáčel.
- Jaký byl nejtěžší moment při psaní některé z vašich knih? Byla nějaká scéna, se kterou jste dlouho bojoval?
V Letargii je jedna scéna, kdy Saša sedí v nemocnici u otcovy postele. jeho táta je v komatu a on k němu mluví. Tam to bylo hodně osobní a při psaní jsem se nakonec musel krotit, aby to nepřesáhlo nějakou míru únosnosti a nenapsal jsem něco, co jsem chtěl spíš držet v sobě.
O audioknihách
- Jaký máte vztah k audioknihám? Posloucháte je, nebo dáváte přednost tištěné formě?
Audioknihám jsem přišel na chuť až díky rotopedu :-) Není nic lepšího, než když šlapete jako o závod a při tom posloucháte, jak Jan Šťastný v detektivce porcuje lidi.
Ale duší jsem určitě staromilec, co se rád prochází po knihkupectví, otvírá knihy, kochá se jima a doplňuje si zásoby v knihovně. Ta moje je obrovská. A bude větší.
- Kanopa vydala audioknihu Letargie v interpretaci Martina Sobotky. Jaké to pro vás bylo slyšet svůj příběh v této podobě? Přinesla vám audiokniha nový pohled na vlastní text?
Ono to ani nejde pořádně popsat. Ale zkusím to. Je to stejné, jako když knižní snílek poprvé vydá knihu a přijde mu autorský výtisk. To poprvé je absolutně neopakovatelné.
Když jsem slyšel Sašu mluvit hlasem Martina Sobotky, měl jsem až trochu husí kůži. A husí kůže je něco, co chce cítit každý autor. A asi mi to neposkytlo nový pohled na text. Na to už jsem ho četl až mockrát, ale určitě mi to ukázalo, jak bych se chtěl vidět na autorském čtení.
Stačilo mi s Martinem pár minut a pochopil jsem, že nemám ani nejmenší šanci se mu přiblížit, ale můžu díky němu vychytat nějaké mouchy. Nebo se víc posilňovat vínem :-)
- Martin Sobotka vtiskl Letargii specifickou atmosféru. Jak jste spokojen s jeho interpretací? Měl jste možnost zasahovat do výběru interpreta?
Kdepak. Jestli jsem tu možnost měl, rád jsem se jí vzdal. Kanopě jsem absolutně věřil, že vyberou toho nejlepšího. A udělal jsem dobře. A spíš byste se měli zeptat Martina, jak byl spokojený se mnou a jak často mě chtěl prohodit dveřmi :-)
Celého mě to tak vtáhlo, že bych tam byl nejraději pořád, ale brzy jsem pochopil, že můžu nadělat víc škody než užitku. Já jsem knihu napsal, to úplně stačí. A mistr Sobotka si s ní pak báječně poradil a přežil i moje dotěrné postřehy.
- Vaše příběhy jsou plné napětí a syrové atmosféry. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít ideální interpret vašich knih?
Nejraději bych napsal, že by měl mít krásný charismatický vychlastaný hlas, ale Jiří Bartoška do audioknih pravděpodobně nedělá a Jiří Pomeje už dabuje Van Dammea v nebeském nahrávacím studiu…
Pokud máte na mysli hlasové vlastnosti, tak moje knihy asi nemůže namlouvat nikdo s hlasem patnáctiletého kluka. Většinou tvořím drsňáky a to by se někde mělo odrážet. Ale jinak si myslím, že naši dabéři dokážou s hlasem hotová kouzla, takže třeba by mě ještě mohl nějaký mládenec mile překvapit.
- Pokud byste si mohl vybrat jakéhokoliv herce nebo hlas, kdo by měl načíst vaši detektivku?
Hm… člověk občas může snít, viďte? Nejdřív samozřejmě musím říct, že Martin Sobotka je pro mě volba číslo jedna a doufám, že spolu ještě spácháme spoustu audioknih. Je skvělý a přál bych ho každému.
Ale samozřejmě jsem na některých hlasech vyrostl a dospíval a byly pro mě symbolem chlapáctví a absolutní dokonalosti. Řeknu tři - Pavel Rímský, Pavel Soukup a Alexej Pyško. Možná by mi stačilo i jen sledovat je při práci a potřeboval bych tubu prášků, abych potom usnul :-)
- Vnímáte audioknihu jako jiný způsob interpretace příběhu, nebo by měl posluchač dostat stejný zážitek jako čtenář?
Ono jde asi i o to, jak má kdo velkou fantazii. Znám lidi, kteří tu audioknihu dokonce potřebují, protože do čtení se zkrátka nedokážou dostat a chtějí slyšet ty hlasy.
Pokud se člověk dokáže naladit na interpreta a sžít se s jeho hlasem (tím myslím, že knižní hrdinové nemluví v jeho hlavě jiným hlasem), není v tom pro něj rozdíl. Já bych ho třeba měl u rozjetých knižních sérií.
Kdyby mi najednou v mozku u desátého dílu rezonoval hlas Filipa Jančíka, i když jsem celou dobu během čtení slyšel Zdeňka Mahdala, asi bych měl problém a tím pádem i po zážitku. Jsem konzerva, potřebuju surfovat až do konce na stejné vlně :-)
- Jaký je váš názor na dramatizované audioknihy, kde příběh ožívá skrze více hlasů a zvukové efekty?
Před Vánoci jsem poslouchal rozhlasovou adaptaci Psa baskervillského a to už asi nic nepřekoná. Bez urážky ke všem audioknihám - je to jako bych celou dobu poslouchal dvanáctiletého kluka po zánětu průdušek foukat na trubku a pak místo něj nastoupil symfonický orchestr.
Byl to mistrovský kousek s dokonalými hlasy i efekty. Táta mi vyprávěl o svém mládí, jak všichni pohromadě seděli v kuchyni, pili kafe (děti pochopitelně nejvíc) a poslouchali tyhle rozhlasové hry. Nebudu říkat, že mu tu dobu závidím, ale zrovna tohle má pro mě zatracené kouzlo.
O budoucnosti
- Na čem právě pracujete? Dočkáme se vaší další knihy i v audiopodobě?
Pokud všechno půjde podle plánů, čeká mě toho letos až nezdravě moc. Pokračování detektivky Kapka jedu. Tentokrát bude kapat hněv. A současně s jejím jarním termínem vydání je naplánovaná i audiokniha.
V říjnu má potom vyjít čtvrtý případ Saši Krause. Do toho - když audioknižní pánbůh dá - možná i audiokniha jeho druhého případu. A ten pátý právě dokončuju. Sousedi začali po večerech rekonstruovat byt a zní to, jako by tam zkoušeli už osmou verzi nového traktoru, takže se mi píše jedna báseň :-)
- Kdybyste měl možnost adaptovat jednu ze svých knih na film či seriál, kterou byste vybral a kdo by měl hrát hlavní roli?
Jednoznačně Letargii. Nebudu říkat, že je nejlepší nebo filmově nejvděčnější, ale u ní to pro mě všechno románově začalo. Takže téhle bichličce bych to přál nejvíc. Ačkoli Skryté místo, které bude vycházet letos na podzim, je akčnější, krvavější a lidé by si asi víc pošmákli :-)
A kdo by si měl zahrát Sašu? To je další sen, za kterým se snažím jít. Vidět běhat tohohle chlápka z masa a kostí po reálných lokacích, je na mém dopisu Ježíškovi. Dřív jsem ho vídal s tváří Filipa Blažka nebo Michala Dlouhého, ale jestli a jakou si nakonec nasadí, to ukáže až čas.
Poslechněte si Letargii a objevte další tituly
Pokud vás Letargie zaujala, neváhejte si ji poslechnout a objevte další audioknihy, které pro vás máme. Připojte se k naší komunitě na YouTube, Facebooku a Instagramu, kde pravidelně sdílíme novinky a exkluzivní obsah.
Na Antonínovu tvorbu se můžete tvořit i v rámci našeho nového projektu s názvem Kanopky. Bude se jednat o přibližně hodinové audiopovídky. A první vlaštovkou bude právě povídka od Antonína Mazáče - Neblahé tušení, kterou načetl Jan Šťastný.