"Psaní je můj způsob jak neztratit světlo" - rozhovor s Jiřím Klečkou

„Psaní je můj způsob, jak neztratit světlo“ – Jiří Klečka o psaní, životě a vnitřních světech

Jiří Klečka dokáže do své tvorby vtisknout nepokoj, který v podvědomí čtenáře pozvolna klíčí a jen tak se nerozplyne. Papírové domky nejsou výjimkou – příběh herce, který ve snaze dosáhnout dokonalosti překračuje hranice morálky, v Kanopě získal nový rozměr díky hlasům Niny Horákové a Vasila Fridricha.

Jaké to je slyšet vlastní román v audiopodobě? Co ho přitahuje na Ostravě a proč v jeho knihách tahle drsná metropole ožívá v až hmatatelné atmosféře? A co se mu honí hlavou ve chvíli, kdy zavírá laptop? Nahlédněte do myšlenek autora, který obratně proplétá realitu s neklidnými stíny neznámého.

O procesu tvorby

• Vaše knihy mají silný vizuální prvek, často působí až filmově. Myslíte už při psaní na to, jak by vaše scény vypadaly na plátně?

Je pravda, že mě někdy napadne, zda se to, co píšu, dá převést do jiného média. Ale jakmile k tomu dojde, hned tu myšlenku zaženu a vracím se k příběhu. Protože přemýšlet nad tím, zda je něco převoditelné nebo ne, je cesta do kreativního pekla. Výhodou psaní je to, že se nemusíte vůbec omezovat a své fantazii dát volný prostor k řádění. Takže vytvářet si dobrovolné okovy nedává vůbec smysl.

Jsem vizuální člověk, hodně věcí si představuju, navíc jsem odkojený filmy, takže možná i tento můj přístup se pak odráží v samotném textu. Takže pokud to tak je, tak mě to moc těší. 

• Ostrava se ve vašich knihách objevuje opakovaně. Jako rodilý Ostravák ji znáte do detailu – co vás na ni tak přitahuje?

Tohle byla hodně trnitá cesta, protože já jsem Ostravu ještě pár let nazpět neměl vůbec rád. To až později, kdy jsem konečně otevřel oči, jsem si všiml té zvláštní aury, kterou kolem sebe má. Ještě stále se v ní nachází spousta „mrtvých“ míst: opuštěných továren, chátrajících, a přitom krásných domů. 

A právě tento genius loci na vás dříve nebo později začne dýchat a ovlivňovat atmosféru vašeho přemýšlení. Je to město, které toho hodně zkusilo, stále si líže své rány, ale pomalu vstává a získává sebevědomí. Zkrátka patříme k sobě, což jsem pochopil až v poměrně pokročilé dospělosti. A i proto jí zůstávám věrný.

• Říkáte, že nové nápady se vám rodí ve chvíli, kdy dokončujete předchozí knihu. Znamená to, že další děj spíš necháváte samovolně přijít, nebo máte tendenci aktivně hledat nové téma?

Pokud vím, tak jsem další příběhy nikdy aktivně nevyhledával. Vždycky mě navštívily samy. Snažím se nasávat každý okamžik svého života a čekám, zda mě nějakým zásadním způsobem inspiruje. 

Ať už při navštěvování měst, divadel, kina a podobně. Mám receptor v hlavě neustále nastavený, aby mu neunikl sebemenší podnět. A může to být i ten nejméně nápadný. Když se v něm skrývá inspirace, prostě mě udeří do nosu a roste si, jak chce do okamžiku, kdy už mou zahradu v hlavě zaplevelí tak, že ho musí vytrhnout. To znamená: napsat jej.

• Jak vypadá váš ideální den, kdy se vám dobře píše? Máte nějaké rituály, nebo je to pokaždé jinak?

Jsem člověk rituálů, takže pro mě je určitý stereotyp vždycky potřeba. Ve psaní to spočívá především v klidu (tzn. nezkoušejte mě zatáhnout do rozhovoru), čerstvě uvařené kávy a hudby v podkresu. Pak jsem v tom.

• Máte nějaké guilty pleasure čtení? Něco, co by od vás lidi nečekali?

Jsem obrovský fanda komiksů, čtu je od desíti let, hlavně zásluhou nakladatelství CREW, které v naší zemi spustilo doslova komiksovou revoluci. A jedním z hrdinů, kterého do Česka importovali, byl intergalaktický zabiják Lobo, což je modře zbarvený buran s řetězy na rukou. 

Ty příběhy jsou často bez myšlenky, stojící na primitivním humoru, ale já je prostě miluju. Asi i proto, že jsou neodvratně spojené s mým dětstvím a skvělým překladem Šimona Španihela. 

Papírové domky: Temnota za zavřenými dveřmi

• Petr v příběhu usiluje o hereckou dokonalost a zároveň ho přitahuje tajemný dům, který mu zdánlivě pomáhá naplnit jeho ambice. Co pro vás tato jeho cesta znamená? Inspirovaly vás při psaní nějaké reálné situace či osobnosti?

Přiznám se, že nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Všechny tyto vazby vytanuly na povrch až během samotného psaní. Možná to trochu souvisí s tím, že každý z nás do určité míry touží po úspěchu, dotknout se hvězd, strávit čas v přítomnosti lidí, kteří svět zásadním způsobem ovlivnili. 

Pamatuju si, jak jsem si sám několikrát vysnil situaci, kdy se posadím za jeden stůl se Stephenem Kingem a proberu s ním všechny ty úžasné příběhy, které napsal. Možná že i tahle moje touha se do finálního vyznění příběhu propsala: protože King byl v mém dětstvím mým průvodcem, stejně jako pro Petra fiktivní folkový zpěvák Roučný. Ale vědomě jsem se neinspiroval nikým, možná jenom sám sebou.

• Dům v příběhu působí jako samostatná postava, jeho atmosféra ovlivňuje děj i postavy. Měl jste od začátku v plánu toto faustovské pojetí, nebo vzniklo postupně?

To vzniklo postupně. Sám jsem tím byl nakonec dost překvapen, jak se jednotlivé kousky skládačky propojily a zapadly do sebe. To mě právě na psaní nejvíc baví, ta nejistota, co z toho nakonec vypadne. Máte v ruce jenom základní recept, napsaný nečitelným škrabopisem, některá místa úplně chybí. A na vás je, abyste našli ten správný postup a doufali, že z toho vzejde něco, co se bude dát jíst.

• Měl jste při psaní konkrétní předlohu pro dům v knize, nebo jste ho vytvořil zcela podle vlastní fantazie?

Dům jako takový žádný předobraz nemá. Kde jsem ale hodně čerpal, bylo místo na Bazalech, kde se v té době přistěhovali mí přátelé. A když jsem se pak v ulicích jejich nového sousedství procházel, začalo ve mně klíčit přesvědčení, že jsem našel prostor, ve kterém onen dům bude stát.

• Jak byste Papírové domky charakterizoval vy – je to spíše thriller, psychologický román, nebo něco mezi?

Asi něco mezi. Nikdy ke svým příběhům nepřistupuju čistě žánrově. Přepínám podle toho, v jaké fázi příběhu jsem a co je zrovna potřeba. Je to asi způsobeno i tím, co čtu. Neomezuju se na jeden žánr, ale snažím se vstřebat celou škálu. A to se pak ve výsledku odráží i na samotném psaní. Domky jsou trochu horor, trochu thriller, ale i sociální komentář a zároveň rodinné drama. Prostě jako život.

Když kniha promluví: O audioknize a její interpretaci

• Jaký dojem na vás udělalo, když jste poprvé slyšel svůj text ožít v podání herců?

Naskočila mi husí kůže 😊 Budu mluvit čistě jenom za sebe, ale slyšet vlastní text v podání špičkových herců je pro mě splněným snem. Když jsem Domky poslouchal, odpojil jsem se od toho, že jsem je napsal a čekal na každé další slovo, každou další větu. Ta interpretace je skvělá a já jsem za ni nesmírně vděčný. Opravdu splněný sen, meta, kterou díky Kanopě můžu zažít.

• Překvapilo vás něco na hereckém ztvárnění vašich postav?

Procítěnost. A někdy taky ironie, se kterou byly některé věty pronesené, a já jsem je na první dobrou při psaní třeba v hlavě neslyšel. A až při poslechu jsem ji pochopil. Mně se moc líbilo, že každý z herců si interpretoval text po svém, a já v něm tak mohl objevovat nové vrstvy.

• Posloucháte vy sám audioknihy a pokud ano, jaké to jsou? Máte nějakého oblíbence mezi interprety?

Co se týče knih, tak jsem spíše čtenář než posluchač. Když poslouchám, tak nejraději dramatizace, kdy máte herecký ansámbl a skvělou produkci. Perfektním příkladem je pro mě zpracování Psa Baskervillského z roku 1962, to mi přijde úplně geniální. Ta atmosféra a zvuky blat jsou fenomenální.

Pokud bych měl vybírat mezi interprety, tak právě Vasil Fridrich se určitě řadí mezi mé oblíbence. A taky Filip Jančík. Tito pánové si s interpretací vždycky skvěle vyhrají a je to takový malý koncert. A z poslední doby si mě hodně získala Kristýna Ryška při načtení Mety od Pavla Bareše, ta to trefila úplně přesně.

• Kdybyste si mohl vybrat jakéhokoliv herce nebo herečku, kteří by namluvili vaši další knihu, kdo by to byl?

Uf. Tak to je těžká otázka. Kdybych si měl vybrat opravdu z kohokoliv, tak by mě zajímalo, jak by se s mým textem popasoval třeba Štěpán Kozub. Nemám vůbec tušení, jak by to dopadlo, ale hrozně by mě to zajímalo. 

Psaní, budoucnost a každodenní život

• Píšete temná témata, ale zároveň se v nich vždy objevuje určitá dávka naděje. Je to vědomý kontrast?

Asi ano. Pořád věřím v dobré konce, i když to tak asi ne vždy vyzní. Protože pro mě nejsou happy endy jenom to, když na konci příběhu svítí slunce a všichni jsou šťastní. Pro mě jsou happy endy hlavně o tom, že někdo dokázal udělat krok dopředu, něco ze sebe obětovat, něco zkusit, aby se okolnosti změnily. 

Jak to dopadne, to už je věc druhá. Ale to, že to postava zkusila, je pro mě daleko důležitější. To je to světlo v temnotě, které ji nakonec může prozářit. A i když se ho hlavní postava nemusí ve zdraví dožít, vždycky je tu někdo, kdo to světlo uvidí.

• Máte raději scény, které postupně gradují, nebo vás víc baví překvapivé dějové zvraty?

To je dobrá otázka. Baví mě obojí. Rád šponuju napětí, ale taky miluju, když můžu do děje umístit twist, který příběh pořádně ohne. Ani jedna z věcí mi není bližší, prostě použiju to, co si příběh vyžaduje. Ale vždycky to musí jít ze mě, žádná prvoplánovost, jenom proto, abych šokoval. Pokud to tak můžu říct, tak mým zlatým pravidlem je to, že gradace nebo twist musí organicky vyrůstat z příběhu, nikoliv naopak.

• Máte už v hlavě další knihu? Můžeme se těšit na další příběh z Ostravy?

V červnu vyjde v Hostu Černý kos (a také v Kanopě jako audiokniha), který se částečně v Ostravě taky odehrává, protože vypráví napínavý příběh zmizení dvou chlapců, kteří vyrůstají právě v tomto městě.

A momentálně pracuji na příběhu z 50. let z prostředí StB. Odehrává se hlavně v Praze, ale na Ostravu jsem taky nezapomněl. Jak jsem řekl, jsem jí věrný. I když pár let zpátky bych na to příliš nesázel.

• Kdybyste mohl dát radu svému mladšímu já, které sní o tom, že bude spisovatel, co by to bylo?

Tak teď si připadám hodně staře! 😊

Asi bych mu řekl, ať se nebojí do toho šlápnout daleko dřív. A ať profláká míň času.

Ještě jste Papírové domky neslyšeli? Možná nastal ideální čas pustit si je do sluchátek. A pokud už jste spolu s Petrem vkročili do jeho nového domu a pocítili jeho podivnou tíhu, určitě vás zajímá, co chystá Jiří Klečka dál.

Za naše nakladatelství můžeme prozradit, že příští naše KANOPKA bude právě z pera spisovatele Jiřího Klečky. Tentokrát se můžete těšit na povídku s názvem Hudba tvého srdce, která vychází 17. dubna.
Ještě neznáte naše KANOPKY? To jsou exkluzivní audiopovídky, které vás pohltí od první vteřiny a zvládnete je na jeden poslech – ideální třeba na cestu do práce nebo večerní relax.

Připojte se k naší komunitě na Facebooku, kde čtenáři i posluchači sdílí dojmy, diskutují a doporučují si navzájem knihy, které stojí za poslech.